2.7. odjezd

Vyjíždím z pražských Holešovic a první zastávka je hned na čerpačce na Argentinské. A tam potkávám Pepina, a jelikož má namířeno do Mnichova a jede dodávkou a déšť je na spadnutí, přijímám jeho návrh – naložit moto do útrob jeho trucku a svézt se s ním do říše a pak pokračovat po plánované trase. Je teprve půl páté ráno, tak není kam spěchat.Takže má cesta vlastně začíná až kousek za Deggendorfem, kdy musím uvolnit místo v dodávce čtyřem motocyklům. V Mnichově začíná pršet, a to dosti krutě, převlékám se do regen kombi a pokračuji po dálnici č. 96 k Bodamskému jezeru.Překračuji hranici do Rakouska. Po zakoupení známky a svléknutí nepromoku objíždím asi 25 km rakouský úsek kolem jezera a vjíždím do Švýcarska. Po dálnici č. 13 projíždím po hranici Lichtštejnska a přijíždím do Churu, kde sjíždím na starou státní a začíná závodní dráha, kde levá střídá pravou a pravá levou. Stoupání a klesání, včetně nepřehledných horizontů a překvapení co je schováno za další skálou. Perfektní práci odvádí sportovní Attacky, který jdou až na limit. Zdolávám první průsmyk na tomto výletě. Je jím San Bernardino ve výšce 2066 metrů. Nahoře u starého hostince mě překvapuje zastávka pro autobusy, vždyť silnice nahoru byla místy tak zamotaná, že i na motocyklu se jelo na 1. stupeň a téměř kolem nohy.
Průsmyk San Bernardino spojuje německy hovořící Švýcarsko s jihem, s kantonem Ticino, kde se mluví již italsky. Pod sedlem průsmyku vede silniční tunel o délce 6,6 km, ale tam není taková zábava jako tady nahoře. Klesám z průsmyku směrem na Bellinzonu a přede mnou se rýsují štíty, které jsou už italské. Najíždím zpět na dalnici a odbočuji po pár kilometrech na Locarno k jezeru Lago Maggiore. Po silnici č. 13 přijíždím na italské hranice a po břehu nádherného jezera, a to už po italské strada principali č. 34 dojíždím do Cannero Riviera. Krátce se zastavuji u zříceniny hradu Casteli di Cannero, která zapadá do hlubin jezera. Hrad byl vystavěn v letech 1200 – 1300 bratry Mazzarditi. Lago Maggiore má rozlohu 212 km a hloubku až 372 metrů. Nacházím kemp Lido za 12 eur a rozbíjím tábořiště. Něco k snědku, dvě pivka, procházka po břehu jezera a na kutě.
Dnešní zahajovací etapa měla 558 km.



3.7. Monte Bianco

Budík zvoní v 6,00, ale přispávám o hodinu déle, přece jen první den mi dal zabrat. Balím a odjíždím z Cannera Riviera a stále po břehu Lago Maggiore pokračuji do Verbanie, kde už za dobré viditelnosti na západě se objevují zasněžené čtyřtisícovky. Ale tam žádná silnice nevede, proto najíždím na autostrádu č. A 26 a spousty tunelů s krytými terasami s výhledem na jezero pokračuji po A 4 a A 5 se stáčím na západ a pak na sever do Aosty. A tak po více než 200 km přijíždím do Courmayeru a přede mnou se tyčí neuvěřitelně obrovská jižní stěna masívu Mont Blancu, která je široká 25 km a vysoká 3500 metrů.
Pokračuji do vesničky Entrevés, kde autostráda A 32 ústí do tunelu pod masív Mont Blancu, a po 11 600 metrech je možnost se ocitnout na druhé straně hory ve Francii. Ale v tomto případě to není můj směr, a zajíždím na parkoviště v Entrevés za 3 eura. Zakupuji lístek na lanovku, vlastně na tři lanovky za 35 euro. První část lanové dráhy začíná v La Palud ve výšce 1370 m, vystoupá do stanice Pavilon du Mont Fréty ve výšce 2173 m. Odtud už nad věčným ledem a sněhem druhá kabina stoupá do výšky 3375 m do Refuge Torino, a další menší kabinka mě vyveze do stanice Punta Helbronner do výšky 3462m. Je to místo, kde přesně prochází hranice Francie a Itálie. Je nádherný výhled a tak fotím Mont Blanc, který je jak na dlani. Výhled do všech stran je úžasný a užívám si ho. Ale sleduji, že odtud vede další lanová dráha ještě dále a to do stanice Aiguille du Midi, až do výšky 3842 m. Zakupuji lístek za 17 euro, a už stojím ve frontě. Obsluha zjišťuje, že mám zpáteční lístek, a tak mě bere hned před ostatními čekajícími, to však ještě nevím proč. Tato část lanovky nejezdí za špatného počasí , a v zimě je úplně mimo provoz. Na délce 5000 metrů je lano jen dvakrát zachyceno, a to dokonce jednou tak, že mezi skály Grand a Petit Flambeau je nataženo lano 320 metrů dlouhé a drží hlavní lano lanovky a další podpěra je až po úseku 2831 m. Tuto vzdálenost překoná v ohromném průvěsu přes podpěru Gros Rognon a pak ještě 1648 metrů a jsem v „ Polední jehle „. Na tomto vyhlídkovém úseku Monte Bianco je lanovka opatřena dvanácti skupinkami po třech čtyřmístných kabinkách, které jsou rozděleny symetricky po celé délce dráhy. Rychlost je 7 m/s. A jelikož musí lidé ve stanici i vystoupit, tak na těch 5 km cesty lanovka pětkrát zastaví na 1 až 2 minuty. Jdou stáhnout okénka a tak se člověk může kochat nádherným výhledem na Mont Blanc, ledovec Valle Blance, žulové jehly a desítky dalších vrcholů kolem. Hluboko dole jsou ve sněhu bivaky horolezců, a ani mi nepřipadne, že koukám z výšky pár set metrů.
Na Aiguille du Midi je spousta vyhlídkových teras a taky dost zima, a hlavně řídký vzduch, vždyť do výšky 4 km zbývá jen 150 metrů. A to jsem si neuvědomil a po sprintu na jednu z teras, jsem se doslova složil na dvacet minut k podlaze, abych chytil dech. Uvnitř „ Polední jehly „ je ještě výtah na vrchní terasu, kde je přímý výhled na nevyšší horu Evropy Mont Blanc 4810 metrů. Vypadá to, že vrchol je jen přes údolí, ale je to optický klam, ve skutečnosti je to vzdálenost 6 km. A jen drobné tečky na stěně hory po přiblížení objektivem se mění v horolezce. Z Aiguille du Midi lze také sjet lanovkou do Francie do Chamomix. Jdu se podívat na západní terasu , kde je vidět na francouzskou stranu. Jsem ohromen, no spíš ochromen a začínají se mi podlamovat kolena, trpím totiž závratí a teď koukám skoro přímo do hloubky neuvěřitelných 2800 metrů do Montquart. Jsem tady už dlouho a stále se nemůžu nabažit těch pohledů a scenérií kolem, člověk je tady ztracen v ohromném prostoru a nepřipouští si výšku a vzdálenosti. V klidu dojdu k lanovce a jaké překvapení, zrovna odbavily poslední kabinku a je konečná. Nevěří mi, že chci na italskou stranu a nutí mě jet do Chamomix. Vysvětluji, že mám motorku v Entrevés v Itálii. Obsluha volá do mezistanice Punta Helbronner, a po diskuzi mě posílají v kabince na samostatnou jízdu. Děkuji a jsem rád, že nemusím nocovat ve 4000 metrech, kde i v červenci je v noci hodně pod nulou. Na Punta Helbronner na mě po 30 minutách sólo jízdy čeká jen obsluha a horolezci. Dalšími třemi spoji se dostávám dolů do La Palud. Na parkovišti nikdo, jen můj bike a zavřená závora, ale dá se otevřít žetonem, který jsem dostal při příjezdu.
Je taky už dost hodin, a tak přemýšlím kam ještě dnes dojedu. Vybírám si silnici N 90 přes průsmyk Colle di Picollo San Bernardo a pojedu, dokud neobjevím kemp. Dávám ještě kávu a už stoupám podél říčky Dora di La Thuile a překračuji hranici do Francie v průsmyku ve výšce 2188 m. Je večer a malý provoz, povrch je fantastický a tak nic nebrání závodní jízdě a jít do toho naplno a jet na doraz. Zatáčky mají úžasný poloměr, i o 180 °, a je do nich v klesání dobře vidět, a tak se dá jet i v protisměru a dobře předjíždět. Dokonce uvažuji, že to otočím a ten poslední úsek si dám ještě jednou. Ze silnice č. 90 v Bourg-St. Maurice odbočuji na jih na silnici č. 902 a po „ Route des Grandes Alpes “ mířím do Val d´Isére. Ještě před cílem dnešní cesty se zastavuji u přehrady Lac du Chevril vybudované v letech 1947 – 55. Nocleh nacházím v kempu ve Val d´Isére za 6,50 euro. Na recepci zjišťuji, že jsem zapomněl v kempu v Itálii pas, a tak budu muset zpáteční cestu naplánovat tak, abych si ho mohl vyzvednout. Noc je dost chladná a taky jsem si zapomněl koupit pití, a tak několikrát za noc jdu pít z potoka.
Dnešní cesta 360 km.



4.7. Monte Carlo

Je pondělí ráno a pěkná kosa, tak oblíkám vše co mám. Balím a vyjíždím opět brzo. Ještě není ani 8 hodin a už se svou GSX 1400 zdolávám nejvyšší průsmyk v celých Alpách, a tím je Col de I´Iseran ve výšce 2770 metrů. Ale ranní mlha mi nedovoluje se rozhlédnout kolem a jsem rád, že vidím aspoň na silnici. Tempo je pomalé a mlží se mi plexi. O hodinu později už zdolávám další průsmyk, a to Col du Mont Cenis ve výšce 2083 metrů. Hned za ním je přehradní nádrž Lac du Mont Cenis, budovaná v roce 1962 se sypanou hrází 1,4 km dlouhou a 120 m vysokou. Přejíždím opět hranice zpět do Itálie a v Suse najíždím na autostrádu A 32 do Torina, a dále na A 6. Trochu bloudím, když přehlídnu ceduli, ale to nevadí. Přijíždím do Cúnea, kde obdivuji viadukt ze 30 – let, který je patrový. Nahoře vede silniční doprava a uvnitř železnice. Po silnici č. 20 pokračuji přímo na jih a pod průsmykem Colle di Tenda ( omylem vjíždím do tunelu) se dostávám znovu do Francie a po N 204, a D 2204, a pak D 2566 přes průsmyk Col des Banquettes přijíždím na pobřeží středozemního moře.
Cesta po těchto okrskách je úžasná, povrch dobrý, pneu sedí, podvozek je o.k., a tak si opět užívám. Jen mě mrzí, že jsem v Sospelu neodbočil na sever přes legendární průsmyk Col de Turini, kde se jezdí rychlostní vložka při Rally Monte Carlo, ale i tak spodní část trasy, kde rally jezdci jedou jsem projel. Přijíždím do Mentonu a ocitám se nad Monte Carlem, které mám jako na dlani. Domy, jachty, modré moře, Casino, Ferrari a okruh formule, to vše na malém prostoru, jen kam se podívám. Parkuji v přístavu, přesně v místě kudy se ženou vozy formule 1. Dávám si zmrzlinu a jdu na prohlídku okruhu. Začínám v zatáčce Ste. Devote, která je hned po startu. Stoupání Beau Rivage je pořádný kopec, v televizním přenosu to tak zdaleka nevypadá. Následuje levá Massonet, a už jsem u Casina, a tady jsou všude zajímavý vozy, tak prohlížím a sleduji ten cvrkot kolem. A pak už z kopce do Mirabeau a do vracečky Loews nebo-li Grand hotel, je to ostrá pomalá vracečka, kde i formule jede jen 40 km/h. Z Portier vycházím na nábřeží před tunel, kde obdivuji sochu monopostu. Procházím přímo tunelem a to je skvělý zážitek. Zrovna nějaký chlapík tam projíždí žluté Murcielago. Za tunelem se nemohu zorientovat, protože teď je silnice rovně a při GP je uměle vytvořena šikana Nouvelle. Pak zatáčka Tabac a zase šikana, která teď tady není, jen ohromný plac pro parkování. Procházím až do zatáčky Rascasse, a začíná pršet. Před nájezdem na cílovku je krásná socha Juana Manuela Fangia.Procházím ještě prostory depa, a je krásně znát, kde jaká stáj měla vyhrazené místo. Nádherně jsou i vygumované stopy při výjezdu z boxů. Končím prohlídku Monaca a ještě si dávám v sedle GSX dvě kola na trati Grand Prix, ale policie slyší vytočený motor a zakročuje, dělám ze sebe troubu a odjíždím bez ztráty kytičky.
Je opět večer a jedu hledat kempování. Nacházím příjemný kempík Plateau des Chasses v Mandelieu u Cannes za 15 euro.
Dnešní cesta 518 km.



5.7. Verdon

Jako každé ráno vstávám brzy a balím. Je krásně teplo, tak se vydávám na cestu po nádherné Francouzské riviéře po silnici N 7 a chvíli po deváté jsem v St. Tropez. Je tady plno turistů a je problém zaparkovat i mašinu, nacházím skulinu mezi auty a jdu na prohlídku. A hle, já zaparkoval přímo u policejní stanice, ale vypadá to teď trochu jinak než ve filmu, taky je to už nějaký ten pátek. Obcházím přístav, prohlížím jachty a dávám si pozdní snídani. Je tady na mě moc lidí, a tak odjíždím z města. U St.Maxim si dávám odpočinek a koupu se v moři. Poté už jen na sever po D 25 do Draguignan, dále po D 955 přes vojenský prostor do městečka Comps – sur – Atruby. Cesta je skvělá a jízda ještě lepší. Odbočuji doleva na vyhlídkovou silnici k Canyon du Verdon. Přijíždím k první vyhlídce Balcon de la Mescla, a pode mnou se otevírá kaňon a já zírám 500 metrů do hloubky. Přejíždím 110 m dlouhý most přes řeku Artuby ve výšce 180 metrů, a hluboko dole je vyschlé koryto řeky. Dále je vidět už soutok Artuby s Verdonem. Následují další a další úchvatné vyhlídky jako třeba Tunnels du Fayet, Margés Vaumalle a stále se nemohu vynadívat různých pohledů do hloubky, v jednom místě je to dokonce 700 metrů. Přijíždím až k přehradní nádrži Lac de Ste – Croix kam Verdon vtéká. Barva Verdonu je až kýčovitá, ale skutečná. Jedu po severní vyhlídce a odbočuji na vnitřní vyhlídkovou silnici Routes des Crétes vedoucí po kraji skalních srázů, která umožňuje zhlédnout kaňon na čtrnácti vyhlídkových bodech. Opouštím kaňon a pokračuji pře Castellane a průsmyk Col de la Blache k přehradní nádrži na Verdonu Lac de Castillon. Nacházím pěkné místo, kde si dávám kratší odpočinek a svačinku. Je podvečer a pohledem do mapy, zjišťuji, že mě čeká ještě cesta přes průsmyk. Tak zpátky do sedla a pokračuji přes Colmars a Alois po D 908, a vyjíždím do průsmyku Col d´Allos ve výšce 2250 m.Jede se opět velice dobře, protože je velmi malý, dá se říci nulový provoz. Takže se nebráním sportovní jízdě a užívám si to. Překonáním tohoto průsmyku se dosti mění charakter okolí. Z provensálského na typicky alpský svět. Sjezd z Col d´Allos k Barcelonnette je dosti ošidný a musím dávat pozor, místy je to hodně úzký a padající kamení na silnici není výjimkou. Cesta ubíhá velmi pomalu a vypadá to, že tady chcípl pes, žádný auta a pomalu se stmívá, a strže, které padají hned za krajnicí bez svodidel do několika set metrů hloubky na klidu nepřidají. Konečně se dostávám na hlavní silnici D 900, projíždím Barcelonnette a kousek za Jausier nacházím kemp Champ Feleze v la Condamine – Chatelard za 7,30 euro. Nad kempem je ve skále vojenská pevnost, tak ji ještě těsně před setměním prohlížím dalekohledem a pak jdu spát.
Dnešní cesta 373 km.



6.7. Col d´Izoard

Brzké vstávání, balení a včasný odjezd z kempu je už na každodenním pořádku. Po silnici D 902 stoupám serpentinami k průsmyku Col de Vars ve výšce 2109 m. Vyhlídkovou silnicí Église Romane sjíždím do údolí do městečka Guillestre. Mířím na Briancon a po hlavní silnici by to neměl být problém, ale já se rozhoduji, že si cestu prodloužím asi jednou tolik přes průsmyk. Vjíždím do nádherného přírodního parku „Parc Regional du Queyras“. Jedu podél řeky Guil až téměř k zámku Queyras, ale před ním odbočuji na sever a stoupám do průsmyku Col d´Izoard do výšky 2360 metrů. Kolem cesty jsou obrovské kamenné svahy plné hnědočervených skal, jehel a pyramid vytvořených ze směsi kamene a suti. Připadám si jako v pravěku, tak to na mě působí. Překonávám průsmyk a okamžitě se mění skalnaté hory v hory zelené. Projíždím Brianconem (nejvyšší položené město Evropy – 1321 m.) a pokračuji po N 94 přes průsmyk Montgenévre – 1854 m na hranice Itálie. Po placené italské dálnici A 32, přes Torino, A 4 a A 26 jedu až k jezeru Lago Maggiore, kde jsem kempoval první noc. Cesta po autostrádě je únavná a stojí asi 15 euro.
Odpoledne dojíždím do kempu Lido u jezera, a jaké je radostné shledání ze zapomenutým pasem. Je vedro k padnutí, tak hodím sprchu, postavím stan a chci se projet po okolí, když už jsem dnes tak brzo zakempoval. Ale jen dojedu do první vesničky, tak se mění počasí a začíná pršet. Vracím se do kempu, a po převleknutí jdu na procházku po městečku, či spíše vetší vesnici. Prošel jsem nábřeží jezera a samozřejmě navštívil krásný místní kostel a hřbitov. Poté jsem už jen zasedl na recepci kempu a pil pivečka až do tmy, a plánoval zpáteční cestu.
Dnešní cesta 376 km.



7.7. Stelvio

Dnes to vypadá od rána s počasím špatně, je zataženo. Po břehu jezera se vracím do Švýcarska a přes Lugano kolem stejnojmenného jezera zpět do Itálie. Objíždím další jezero Lago di Como, které je hluboké až 410 metrů a po silnici č. 38 přes Sondrio až do Bormia. Nad vrcholky Valtelliny je už dost zataženo a vypadá to, že se nahoře čerti žení. Déšť je na spadnutí, tak radši na sebe oblékám jak nepromok, tak i teplé věci, protože se dost ochladilo. Začínám stoupat krásnými zatáčkami do průsmyku Passo di Stelvio neboli Stilfserjoch. Průsmyk leží téměř na rozhraní švýcarské a italské hranice ve výšce 2758 metrů. Je zima, vítr a mlha, viditelnost špatná. Nahoře je spousty stánků s občerstvením a suvenýry. Hodinu obdivuji mlhavé okolí a sjíždím do údolí do Gomagoi. Zdolávám 49 zatáček v převýšení 1900 metrů. A to jsou opravdu zatáčky kolem nohy, taky se tady jezdí nejtěžší cyklistická etapa Giro di Italia. Po silnici č. 40 se dostávám k jezeru Reschensee nebo-li italsky Lago di Resia, které bylo uměle vytvořeno v 50. letech minulého století. Pod hladinou zmizelo několik obcí včetně celé vesnice Graun im Vinschgau. V roce 1950 byla odstřelena celá vesnice i s kostelem, ale ten nespadl a tak zůstal zachován jako pomník zatopené vsi. Zastavuji se krátce, protože toto místo jsem už kdysi navštívil a hlavně se během okamžiku mění počasí. Oblékám regen kombi a v lijáku přejíždím průsmyk Reschenpas ve výšce 1504 m. Pokračuji na Landeck, kousek po dálnici do Imstu. Déšť neustává, ale i přesto se rozhoduji k překonání dalších průsmyku na silnici č.314 Fernpas – 1216 m a Engpas – 946 m. Počasí je horší a horší, prší silněji a je zima. Přejíždím do Německa a poblíž Füssenu u jezera Forgensee nacházím kemp. V lijáku stavím stan, vše mám mokré a jen co stan stojí tak déšť ustává. Objevuje se podvečerní slunce a na druhé straně jezera duha, která jakoby vylézala z pohádkového zámečku Neuschwanstein. Večer už jen trávím ve stanu, kde si vařím polévku a kafe.
Dnešní cesta 439 km.



8.7. cesta domů

Vstávám do posledního dne výletu a počasí mě vůbec nepřekvapuje. Prší samozřejmě. Balím za deště a po zaplacení 10 euro opouštím kemp Magdalena. Objíždím jezero Forgensee, a počasí překvapuje. Déšť ustává a vylézá slunce. Snídám pod zámkem a poté se nechávám autobusem vyvézt na kopec k Mariánskému mostu, odkud je fantastický pohled na zámek Neuschwanstein. Zámek, který fakticky je jak z pohádky nechal vybudovat bavorský král Ludvík II. V letech 1869 – 1886. Na protějším kopci je zámeček Hohenschwangau postavený na středověké zřícenině Maxmiliánem II. Opouštím pohádkové království a dolu už pěkně po svých a vyrážím k domovu. Po dálnici se dostávám do Mnichova, dále přes Degendorf až na české hranice v Železné Rudě. A pak už jen jízda do Prahy.
Dnešní cesta 509 km.



Celková vzdálenost: 3133 km.
Průměrná spotřeba: 6,19 l / 100 km.

Závěrem:
Na této několika denní projížďce jsem překonal 13 horských průsmyků a překročil 17 krát státní hranice, a to je můj nový osobní rekord. Možná se někomu může tento výlet zdát příliš hektický, ale když se nespí do oběda, tak to lze v naprosté pohodě absolvovat.

text: Jarda Douša