České oči na Daytoně

Na začátku abecedy je vždycky „ A „. Bylo tomu tak i u naší cesty. Amerika. Vysněná, krásná, zbožňovaná, obdivovaná, ale také pekelná, zatracovaná, nenáviděná a nepřístupná.  Proto jsme se rozhodli uskutečnit pro jiné možná bláznivý nápad a využít možnosti, kdy se před námi otevírala Brána do toho světa. A tak nám 3. března 2001 začala Cesta, která nás měla na celých 16 dní vzdálit od našeho domova z Čech, od všech běžných starostí. Cesta, která nás zavedla na místo, které může mít pro příznivce jedné stopy zvuk přímo magický. Naším cílem se stala Daytona Beach.  Toto město, které se vždy jednou za rok promění v peklo i ráj zároveň se nachází na pro nás poměrně dost vzdáleném a Exotickém místě. Zde se již od roku 1941 koná jeden z největších motorkářských srazů na světě. Letos se tedy konal jubilejní šedesátý sraz. Na Floridu, kde se Daytona Beach nachází dorazila naše malá výprava, kterou tvořil Mařena, Stamýk, Zdeněk a já 7. března, tedy v den zahájení. Všem návštěvníkům se tady otevírá skutečná Galerie korábů silnic a Vy máte možnost vidět neuvěřitelné množství strojů, zastoupení všech stylů a značek a zažít neuvěřitelnou atmosféru. Celý sraz se ve skutečnosti skládá z mnoha menších srazů a nikdo nedokáže určit, kolik motorkářů a motorkářek se tu opravdu sejde. Faktem zůstává to, že se tu okolo Vás pohybuje několik desítek tisíc lidí, lidí, kteří mluví cizí řečí, mají různý vzhled a věk, ale se kterými Vás spojuje jedna společná věc, jedna velká vášeň a tou jsou motorky.

Již při jízdě z Washingtonu směrem na jih nás překvapovalo množství motorek, které mířily stejným směrem jako my. Jak jsme překračovali Hranice jednotlivých států, stoupala nejen teplota na teploměru a naše nadšení, ale i počet motorkářů. Ne všechny motorky se ale nalézaly na místě, kde by je jistě správný a zarytý motorkář čekal, tedy na silnici. Dá se říci, že velká část z nich nás míjela na korbách a valnících jiných vozů.

 Na místo dění jsme dorazili tedy ve středu v odpoledních hodinách a to už všude okolo nás vládl čilý Chaos. Nádherné stroje byly úplně všude, kam jsme se podívali. Jezdily po ulicích, stály na parkovištích, byly zaparkovány po stranách silnic. Kam jen oko pohlédlo, blýskalo se to naleštěným chrómem a zářilo veselými barvami ze sportovních motorek. Již během jízdy v autě bylo slyšet ten rachot, který takovéto množství jedoucích motorek dokáže vytvořit, ale teprve po vystoupení ven jsme si ho mohli pořádně vychutnat naplno. Toto nezaměnitelné hřmění nás pak provázelo po celou dobu naší návštěvy a dopravní cedule u mostu „ Please Ride Quiet „ se nám v ten okamžik zdála být opravdu směšná.

První seznámení s Daytonou tedy předčilo veškerá má očekávání a vyprávění i fotky od Mařeny, který se Daytony účastnil již v roce 2000. Po projití městem jsme se dostali až na pláž, kde se nám v pozdních odpoledních hodinách naskytl neuvěřitelný pohled na stroj, který snad nemá obdoby. Na motocyklu, kde byste pod skutečným dřevem hledali těžko kousek ukrytého kovu přijel člověk, který vypadal podobně jako jeho stroj, tedy jako by právě vyběhl z lesa. Po rozhovoru s ním jsme zjistili, že motorku přestavoval celkem 7 let a právě ona na sebe přitahovala pozornost všech ostatních. Nesla hrdé jméno  „ HarleyWood „.

Ve čtvrtek  8. března jsme se opět vrhli do víru dění. Auto jsme nechali na travnaté ploše před Racing okruhem. Všude okolo stály stovky, spíše i tisíce motorek a proto najít volné místo byl docela problém. Povedlo se nám to poblíž kamiónů, zastupujících jednotlivé prodejce motocyklů. A tak naše první kroky vedly ke stánku firmy Boss – Hoss, která na zakázku vyrábí jedny z nejsilnějších motocyklů na světě. Motory  - šesti ventil, šesti válec o výkonů 210 koní  a osmi ventil, šesti válec s neuvěřitelnými 355 koňmi nenechaly na pochybách nikoho o tom, co dovedou. Okolo těchto strojů jsem šla opravdu s úctou. Hned vedle jsme narazili na firmu s motocykly Indian. Tady se usmálo štěstí na Stamýka, kterému se povedlo dostat na „ Demo Ride „ , zkušební jízdu, která trvala přes půl hodiny a při které měl možnost vyzkoušet jízdní vlastnosti tohoto pro nás málo dosažitelného stroje a to jak ve stojících kolonách motorkářů, tak i na volné silnici. Nadšený výraz Stamýka, úsměv na tváři a Jiskřičky v jeho očích nás nenechaly na pochybách, že této příležitosti využil do poslední kapky. Další volné jízdy ten den neměli, tak jsme ostatní trošičku smutně odcházeli. Postupně jsme prohlíželi, co který prodejce zde vystavuje a věřte, bylo se na co dívat. Každý se snažil zaujmout novinkami a jak jsme brzy zjistili,  Demo jízdy byly samozřejmostí téměř u každého. A tak jste zde mohli navštívit zastoupení firmy Buell, Triumph, Motto Guzi ale i Suzuki, Ducati, Kawasaki, Hodnu či Yamahu. Jen na legendární Harley - Davidson jsme stále nemohli narazit. Právě u stánku Yamahy ještě měli volná místa na poslední jízdu. Když jsem viděla, na čem, že bych to měla jet, jen jsem lapala bezmocně po dechu. Přede mnou stála motorka pro mě vskutku Královská – Road Star 1600, vážící tuším že 305 Kg. To se přece s mým miláčkem XJ Diversion 600S nedalo vůbec srovnávat. Přesto a nebo spíš právě proto jsem plná napětí, strachu, ale i zvědavosti sedla na mě přidělený stroj a čekala na pokyn k jízdě. To, co jsem prožívala následující půlhodinu se jen těžko dává na papír. Jistě všichni víte, co zažívá motorkář, který po dlouhých zimních měsících sedne na začátku března za řidítka a to pouze v tričku a vyrazí vstříc slunečním paprskům. Motorka se dala skvěle ovládat a tak ze mě počáteční strach spadl a já se mohla plně věnovat jízdě a krásnému okolí. Po návratu byla už jen trošičku Lítost, že je to za námi. Ale ten krásný pocit z jízdy jsem si v sobě zachovala a podle spokojených výrazů mým kamarádů jsem poznala, že na tom jsou úplně stejně.

Po tomto zážitku jsme se autem přesunuli blíže do centra dění. Tím je vždy Main Street. Tato ulice, která město protíná je přímo nabita všemi, kteří na sraz přijeli. Po celé její délce jsou po obou stranách zaparkovány motocykly, po ulici jezdí další nablýskané motorky, tříkolky a jiné, neuvěřitelné stroje. Mezi tím vším se pohybuje masa lidí a vy se stáváte její součástí. A nemusíte mít ani moc štěstí, abyste mezi tou vší nádherou zahlédli i skoro Nahá, opálená, svůdná těla, která k motorkám neodmyslitelně patří. Pokud si ale myslíte, že se to tu krásnými a mladými dívkami jen hemží, tak Vás pánové asi zklamu. Většina dam, na které narazíte má už přece jenom něco za sebou a ne nadarmo se mnohé z nich podobají svým silným strojům, se kterými nemají společnou pouze tu váhu. J A já si od kluků musela mockrát vyslechnout, že v Čechách jsou holky stejně nejhezčí. Pokud Vám z toho všeho mumraje vyschne v krku, máte možnost si ho svlažit v nějakém baru, kterých je na Main Street opravdu dostatek. Má to jen jednu podmínku, a to věk nejméně 21 let. Oázu klidu zde však rozhodně nečekejte. Najdete zde hlasitou hudbu, tělo na tělo a při troše štěstí třeba i nějakou tu soutěž mokré tričko. A protože Mařena, Stamýk i já jsme závisláci na naší chmelové pochoutce, museli jsme si sem tam nějaké to Pivo dát. A tak jsme tam tento večer končili okolo půlnoci trošku veselí a s vědomím, že doma, v Čechách budou naši kamarádi brzo vstávat do práce.

Třetí a zároveň poslední den naší návštěvy na Daytoně jsme hned ráno započali návštěvou u Harley - Davidson, který se nám konečně podařilo objevit. Nemohli jsme přece odjet domů s tím, že jsme na tento symbol Ameriky a svobody zapomněli. I zde byla možnost volných jízd, které jsme samozřejmě okamžitě využili. Jen já jsem musela o trochu déle vysvětlovat, že chci motorku svou, opravdu ji sama řídit a ne se pouze vézt jako spolujezdec. Pocity z jízdy se daly přirovnat zážitkům z předešlého dne. Jen jsme se všichni shodli na tom, že „ Haryci „ jsou o něco lehčí a mnohem lépe ovladatelní než Road Stary. Ještě větší požitek z jízdy jsme měli díky naprosté volnosti, kterou jsme dostali. Po vyplnění papíru a obdržení motorky jsme mohli jet kam jsme chtěli. A já se v ten okamžik opravdu cítila jako Queen of the Road – královna silnic.

Po projížďce jsme se vydali na pláž, kde už byly vystaveny motorky a kde se konala soutěž o nejlépe upravený stroj. Jediná soutěž, která se při tak velkém množství lidí mohla konat. Stroje, které zde byly vystaveny ke shlédnutí byly opravdu unikátní kousky. Čekala tady na nás přehlídka skutečně toho nej. Aby si mohl motorku každý prohlédnout opravdu ze všech stran, měli některé pod sebou i zrcátka, která odrážela krásné malby na spodních částech plastů. Každý stroj byl nějakým způsobem upraven, nic nebylo sériového. Byla tu také motorka pro 6 osob nebo motorka se dvěmi  zadními koly, které měla však za sebou. DEATH TRAP, která pod nánosem menší skládky nebyla ani pořádně vidět byla také fantastická a od ostatních nablýskaných strojů velmi odlišná. Spousta dalších strojů, měla nádherné Airbrushe. Věřím, že pro všechny to byl pravý motorkářský Ráj.

Některé stroje jsem obešla i dvakrát a od jiných se nemohla odtrhnout vůbec. Nevěděla jsem co dřív fotit a už dopředu se na krásné záběry těšila. A mezi tím vším jsme i zde, na tak vzdáleném místě zaslechli naši rodnou Řeč. Na chvíli jsme se tedy zastavili, pokecali a pak vyrazili dál. Byli to jediní Češi, které jsme za celý náš pobyt v Americe potkali a docela to potěšilo. Počkali jsme ještě na začátek vyhlašování a na udělení několika cen a pak se vydali směrem k autu s pohledy, které se se vším loučily. I když jsme si to nechtěli připustit, věděli jsme, že tomuto všemu dáváme Sbohem. Málo komu z Čechů se asi povede podívat se na Daytonu vícekrát za život. Ale alespoň jednou za život bych to přála každému motorkáři. Zjistíte zde totiž, že nezáleží na tom, jaký stroj vlastníte. I když je to sraz především pro choppery, které zde převládají, potkáte zde úplně všechno. Endurka, cesťáky i sporty. Každý tady má Šanci si uvědomit, že všichni patříme do velké motorkářské rodiny. A já tak udělala Tečku za jedním z mým nejneuvěřitelnějších motorkářských zážitků.

Nejsem ani reportér, ani technik, abych Vám tady popisovala přesné údaje a parametry. O Daytoně bych ale mohla popsat několik stránek nebo mluvit celé hodiny.  Svojí abecedou, která Vás celým vyprávěním provázela jsem se pokusila Ukrást alespoň kousek té atmosféry a přiblížit Vám jí, přivézt kousek toho letního sluníčka sem, domů. Veřím, že jsou motorky pro Vás stejná Vášeň jako pro mě a díky tomu přijmete toto vyprávění takové jaké je.  Končím mé povídání o zážitcích s Daytony Bikes Week 2001. Vím, že pro mě neplatí See you again next Year - tak zase za rok. Ale to, co jsem prožila stálo za to a nikdy na to nezapomenu. Moc ráda bych proto poděkovala klukům, že mě s sebou vzali a vydrželi to, vím, že to není vždy jednoduché. Také bych ráda poděkovala Vám všem, pro které není motorka jen obyčejný stroj a hromada kovu a plastů, ale něco, co Vám přirostlo k srdci a stalo se Vaší součástí. Díky Vám jsem se totiž k ježdění dostala a poznala skvělé kamarády. Pochopila jsem, že motorky, to není jen obyčejná Zábava. Začíná nová sezóna, jezděte proto všichni opatrně, ať je míň kamarádů, na které můžeme už jen pouze vzpomínat. Vždyť Žít je přece tak krásné.

text, články a zážitky: RumStock